Počátky osidlování

V dávných dobách byla krajina údolní nivy Moravy a Dyje mnohem členitější s výškovými rozdíly několik metrů. Podloží bylo tvořeno většinou štěrky a štěrkopísky, které zde divočejší řeky postupně ukládaly. Nejvýznamnějšími dominantami v nivě byly obrovské písečné duny (hrúdy), vystupující v té době nad okolní terén až o 8 metrů. Tvorba hrúdů je spojována s činností větru v období před dvanácti tisíci lety, kdy byla krajina sporá na vegetaci, která by zpomalovala sílu větru a bránila v jeho unášecí schopnosti.

Teprve v závěru poslední doby ledové končí období bezlesé krajiny (tundry), ta je postupně nahrazována borobřezovou tajgou. Po výrazném oteplení s nástupem vlhčího klimatu, kolem roku 7 000 př. n. l., se začínají vytvářet souvislejší lesní porosty tvrdého luhu s duby, jilmy, lípami, javory a lískami.

Ale tak, jak se klima oteplovalo a lesy rozrůstaly, začal i člověk ve větších počtech osidlovat oblasti podél velkých řek a více působit na její vývoj. K osídlení vždy vyhledával především hrúdy, jako strategický bod v okolní krajině. Neznalost zemědělství byla hlavním důvodem ke kočovnému způsobu života, kdy kmeny prosperovaly z přirozených zdrojů konkrétního nestálého místa. Zde se pak živily lovem, rybařením a sběrem plodů. Tento způsob obživy však mohl v daném místě uživit jen omezené množství osadníků. Ostatní, většinou ti později narození, byli z existenčních důvodů nuceni osadu opustit a hledat nové podobně úrodné místo. 

To vše se změnilo s osvojením si schopnosti obnovovat úrodnost půd, tedy s nástupem zemědělství v mladší době kamenné (5 500 – 3 500 let př. n. l.). Do té doby početně menší a rozptýlené osady se začaly rozrůstat a stávaly se trvalejšími. Nástup zemědělství a s ním související usedlejší způsob života způsobil trvalejší ovlivňování krajiny. Člověk si v okolí osad udržoval bezlesí. Pozemky v blízkosti osad využíval k zemědělství a pastvě. Nebyla zde přesná a zřetelná hranice ve využívání zemědělské a lesní půdy. Pastva probíhala nejen na pastvinách, ale i v samotných lesích, které i v zimním období přinášely sice omezenou, a však stabilní dávku píce. 

S pastvou dobytka v lesích souvisí i výraz pastevní les, tedy les, jehož hlavní poslání je pastva hospodářských zvířat. Pastevní les mohl vzniknout postupným zarůstáním pastvin, smýcením části lesa s ponecháním výstavků a nebo také vypalováním, kdy na vypálené ploše dokázaly přežít jen stromy se silnější kůrou, v lužní krajině to byly především statné duby.

Ať už pastevní lesy vznikly jakkoli, jednalo se především o lesy řídké. Statní jedinci dřevin byli rozptýleni po ploše v takové vzdálenosti, která umožňovala dostatečný přísun světla pro růst trávy. Stromy, ve většině případů mohutné duby, pak poskytovaly stín i množství žaludů pro žír prasat.

Pastevní lesy umožňovaly svým charakterem zásobování pící během celého roku. V průběhu vegetace se dobytek živil bylinami, v zimě naopak větvemi a výhonky dřevin, čímž bylo stabilně udržováno rozptýlené rozmístění dřevin.

Teprve v mladší době železné (5 000 let př. n. l.) s objevem první kosy začaly vznikat louky, umožňující přípravu píce pro dobytek na zimní období.

Okolní lesy sloužily také jako zdroj stavebního a především palivového dříví. Spalování dřeva bylo po dlouhou dobu jediným zdrojem tepla. Lesy byly tudíž pravidelně káceny a udržovány ve tvaru, který dnes označujeme jako les nízký. Průměry kmenů v těchto lesích dosahovaly mnohem menších dimenzí ve srovnání s kmeny vysokého lesa. Dřevo bylo s přijatelnou námahou možné skácet sekyrou, ta byla dlouhou dobu jediným nástrojem pro těžbu dříví. Tyto lesy, mýcené v krátkých intervalech (někdy jen 7 let) byly obnovovány výmladnou schopností pařezů a kořenů. Jsou charakterově velmi odlišné od současně nejrozšířenějšího typu vysokokmenného lesa, který není obnovován přirozeným zmlazováním z pařezů, ale po jeho vykácení je obnova provedena výsadbou nebo síji.