Lesnické hospodaření

LESY V MINULOSTI

Jednalo se především o les nízký (pařezinový, výmladkový), střední (sdružený) a pastevní. Nízký les je založen na opakované výmladnosti pařezů jednotlivých druhů, které byly v určitém časovém rozmezí (době obmýtí) opět sesekávány. Pařezy byly schopny opět rychle obrazit a to z důvodu, že mohli čerpat živiny ze zachovalého kořenového systému stromu a tak v krátké době poskytnou opět palivové dříví pro místní obyvatele. Na místech, která byly po většinu roku podmáčeny, rostly vrby, topoly a olše (dřeviny měkkého luhu) s dobou obmýtí 6-30 let a na suších lokalitách se uplatnily jasany, duby, javory, jilmy, habry a lípy (dřeviny tvrdého luhu) s dobou obmýtí 20-40 let. Střední les můžeme chápat jako přechod mezi lesem nízkým a vysokým. Spodní patro (tzv. etáž) bylo tvořeno lesem nízkým a horní patro různě starými stromy vyrostlých ze semene, označované jako výstavky. Ve spodním patru rostly dřeviny tvrdého luhu, které jsou schopné snášet stín (např. lípy, javory, jilmy, habry) a horní patro zaujímali především duby, jasany a jilmy, které na rozdíl od spodního patra (nízkého lesa) jako paliva, poskytovaly stavební a užitkové dříví pro vrchnost, která jej dále prodávala. Pastevní les byl typem lesa velice řídkého spojeného s pastvou dobytka - především prasat a skotu, ale také ovcí a koní. Pastevní lesy se vyznačovaly velice řídkým porostem, rozestupem stromů, který umožňoval růst trávy mezi nimi. Takové lesy poskytovaly nejen stín pasoucímu se dobytku v letních měsících, zdroj potravy (opadem žaludů), ale také dřevo, které se dalo zpeněžit. Vznikaly rozvolněním jak lesa nízkého i středního, ale také zalesněním luk či pastvin buď síjí žaludů anebo později i výsadbou dubových sazenic. Za tímto účelem byla v roce 1764 zřízena v lanžhotském polesí školka dodávající dubové sazenice, které se vysazovaly v malých skupinách 30 až 40 kroků od sebe na panské pastviny tak, aby mezi nimi mohla růst tráva pro dobytek.

LESY V SOUČASNOSTI

Vysoký les v současnosti nejrozšířenějším - zabírající skoro celou plochu porostů v lužních lesích - je tvarem lesa vzniklého přirozenou obnovou, kdy nový porost vzniká z náletu a opadu semen (plodů) ze stojících okolních stromů nebo umělou obnovou, kdy se provádí sadba semenáčků a sazenic nebo síje semen. Jeho doba obmýtí je více jak stoletá.

Většina území v oblasti soutoku Moravy a Dyje patřila rodu Lichtenštejnů, téměr od počátku 14. století. Lužní lesy se obnovovaly zmlazováním pařezin nebo přirozeným vysemeněním stromů. Jejich rozloha se čas od času měnila, některé části byly vymýceny a přeměněny na pastviny či louky, a pokud to podmínky dovolily, tak i na pole. Naopak jiné plochy, které se přestaly obdělávat, zarůstaly postupně lesem. Pro poddané i potřebu vrchnosti lesní bohatství postačovalo a páni dbali víc o lovnou zvěř než o pěstění lesních porostů. V těchto dobách neexistovaly ostré hranice mezi bezlesím a lesem jako v současnosti a ani mezi jednotlivými tvary lesa. Louky a pastviny zcela bez dřevin postupně přecházely přes velice řídké pastevní lesy parkového charakteru v lesy zapojenější.

K postupně změně dochází v 18. stol. s rychlým rozvojem průmyslu i nárůstu potřeb a počtu obyvatel, kdy se začíná projevovat nedostatek dříví a zhoršování stavu lesů, a proto v roce 1754 za vlády Marie Terezie je vydán „Císařský patent lesů a dříví se týkající“ pro Moravu a Čechy, který zakazuje pastvu a hrabání steliva v lesích. Jeho naplňování však postupovalo pomalu a pastva v lužních lesích soutoku Moravy a Dyje byla definitivně ukončena až v roce 1873, kdy Lanžhočané museli být dokonce vyhnáni Lichtenštejny za pomoci vojska a byly tak ochuzení o svá stará práva pásti dobytek v panských lesích a rubati tam dřevo. Pastevní lesy charakteristické řídkým porostem s duby, které rostly solitérně nebo v malých skupinách, s absencí pastvy začaly postupně zarůstat nebo byly uměle zalesněny. Dnes ještě v některých porostech můžeme nalézt mnohem starší jedince s rozložitou korunou, která dokazuje, že v minulosti rostly osluněné na volné ploše, na rozdíl od stromů se štíhlou korunou vyrůstajících v hustém zápoji a konkurenci dalších stromů. Dokonce naše dvě rezervace Ranšpurk a Cahnov-Soutok, více známe jako lanžhotské pralesy, jsou pozůstatkem pastevního lesa a také zde můžeme nalézt několik staletí staré duby s rozložitou korunou.

S nedostatkem dříví v jihomoravských luzích je spojen i počátek pěstování rychlerostoucích severoamerických dřevin na přelomu 18. a 19. stol., které jsou schopné poskytnout dvojnásobné až trojnásobné množství dřeva za stejnou dobu obmýtí než naše domácí dřeviny. Samotné pěstování rychlerostoucích dřevin však nemohlo vyřešit nedostatek dříví v lese, a proto v roce 1802 byla vydána nová lesnická instrukce pro lichtenštejnské lesy (tzv. lesní hospodářský plán), se kterou je spojen počátek intenzivního lesního hospodaření v lužních lesích.

S rokem 1802 je spojen také počátek používání pil při kácení dříví v lese, namísto sekyr. Pily zároveň umožnily postupné převádění nízkých lesů, jehož dřevo bylo mnohem snazší skácet sekyrou kvůli tloušťce kmenů, na lesy vysoké dosahující mnohem větších průměrů kmene a které dokázaly poskytnout kvalitnější dřevní surovinu. Do té doby přirozeně se zmlazující lesy z pařezů nebo opadem semen se začaly postupně uměle zalesňovat při převodech na les vysoký. Zalesňování bylo prováděno síjí žaludů do nepřipravené půdy, ale z důvodů ztíženého odrůstání kvůli silnému tlaku buřeni a zmlazujících se dřevin (habr, babyka), bylo doporučeno vhodné plochy zbavit pařezů a do takto připravené půdy provést síji žaludů a přitom v meziřádcích pěstovat různé plodiny, tzv. polařit. Tímto způsobem mělo být zajištěno dobré odrůstání dubových sazenic a ochrana proti buřeni. Ale je potřeba si uvědomit, že se polařilo jen v nejbližším okolí sídel a to na místech, které nebyly pravidelně zaplavovány, protože pěstování zemědělských plodin na pozemcích běžně zaplavovaných, by bylo zbytečné. Klučení pařezů s ručními nástroji bylo z počátku prováděno jen na písčitých půdách a to z důvodu snazšího vyklučení a teprve až v druhé polovině 20. stol. s použitím těžké techniky bylo možné klučit pařezy na většině půd v lužních lesích.

K výraznému nedostatku palivového i stavebního dříví došlo výstavbou železnice z Vídně do Břeclavi a dále pak do Brna a Přerova ve 30. letech 19. stol., ale také častými požáry okolních vesnic a potřeby velkého množství stavebního dříví. Velké množství dřeva bylo spotřebováno na dubové pražce, ale také na vytápění lokomotiv. Nedostatek byl dokonce tak veliký, že bylo nutné dopravovat dříví do moravských a přilehlých rakouských vesnic po řece Bečvě a Moravě. V lesích byly vykáceny obrovské plochy lesů o velikosti až několik desítek hektarů, které byly během krátké doby uměle zalesněny a převedeny tak na les vysoký. Tyto porosty, jako pozůstatek hospodaření v minulosti, v současnosti dospěly do věku, kdy jsou ve velkém káceny.

Na velké části plochy lesů, které byly po většinu roku podmáčeny a často zaplavovány při povodních, rostly především vrby, topoly a olše, tzv. dřeviny měkkého luhu, které poskytovaly méně žádané palivové dříví oproti kvalitnějšímu dříví dubu, habru, jasanu a jilmu, tzv. dřevin tvrdého luhu. Tyto porosty představovaly obrovský produkční potenciál, který si uvědomovali i lichtenštějnští lesníci a tak navrhly důmyslný systém lesních kanálů využívajících i staré říční ramena, za pomoci kterých odváděli povodňové vody rychleji zpět do koryta řeky Dyje a takto už po kratší dobu zaplavené a méně podmáčené půdy mohli zalesnit především dubem. K zalesňování takových lokalit, bylo nutné využít odrostlejších sazenic, které dokázaly přežít zaplavení při povodni narozdíl od síje žaludů, využívajících se většinou na sušších stanovištích, která by byla velkou vodou zmařena.

 

V druhé polovině 20. stol. s rozvojem průmyslu a kolektivizace zemědělství lidé postupně začaly ztrácet zájem o polaření v lesích a taky o pařezy jako zdroje paliva z důvodu postupné elektrifikace a plynofikace. Tyto způsoby obnovy lesa, které zajišťovaly dobrou péči o dubové kultury, které se na některých lokalitách udržely až do konce 80. let 20. století byly postupně nahrazovány celoplošnou přípravou půdy. Pro přípravu ploch se využívala nejtěžší technika. Pařezy byly vyklučeny buldozery a zhrnovány do valů nebo pohřbívány do podloží pasek, kdy byly využívány i deprese bývalých koryt mrtvých ramen řek. Do takto připravené půdy bylo možné provést zalesnění a následnou ochranu kultur proti buření mechanizačními prostředky.

Celoplošná příprava půdy buldozery byla přibližně od roku 2000 vystřídaná dalším mechanizačním prostředkem a to štěpkovací frézou, která dokáže potěžební zbytky rozsekat na hrubou štěpku a zároveň odfrézovat pařezy na úroveň terénu. Také se využívalo metody, kdy půda se štěpkou i s pařezy byly rozfrézovány až do hloubky 30 cm. Na takto připravené půdě bylo opět možné použít mechanizačních prostředků pro zalesnění i následnou ochranu kultur proti buřeni. Hloubková celoplošná příprava půdy byla koncem roku 2008 zcela zakázána Českou inspekcí životního prostředí a povolena jen pruhová hloubková příprava. Nakonec byla v březnu 2010 Ministerstvem životního prostředí zakázána i pruhová hloubková příprava půdy a povolena jen povrchová bez zásahu do půdních vrstev a to i přes silný odpor ze strany státního podniku Lesy ČR lesního závodu Židlochovice, který zde v lužních lesích hospodaří.