Lesy
V dřívějších dobách byly lužní lesy tvořeny především typem (tvarem) lesa nízkého (jinak nazývaného též les pařezinový nebo výmladkový), středního (sdruženého) a pastevního. Tyto tvary byly postupně od dob Marie Terezie (od r. 1758) převáděny na typ lesa vysokého (vysokokmenný, semenný), který do současnosti zcela nahradil původní lesy.
NÍZKÝ LES
Je založen na opakované výmladnosti pařezů jednotlivých dřevin, sesekávaných v určitém časovém rozmezí (době obmýtí). Pařezy dřevin byly schopny rychle obrazit, neboť mohly čerpat živiny ze zachovalého kořenového systému stromu. V poměrně krátké době tak mohly opětovně poskytnou palivové dříví pro místní obyvatele.
Na místech, která byla po většinu roku podmáčená, rostly vrby, topoly a olše (dřeviny měkkého luhu) s dobou obmýtí 6-30 let. Na suších lokalitách se uplatnily jasany, duby, javory, jilmy, habry a lípy (dřeviny tvrdého luhu) s dobou obmýtí 20-40 let.
STŘEDNÍ LES
Můžeme chápat jako přechod mezi lesem nízkým a vysokým.
Spodní patro (tzv. etáž) bylo tvořeno lesem nízkým a horní patro různě starými stromy vyrostlých ze semene, označovanými jako výstavky. Ve spodním patru rostly dřeviny tvrdého luhu, které jsou schopné snášet stín (např. lípy, javory, jilmy, habry) a horní patro zaujímaly především duby, jasany a jilmy, které na rozdíl od spodního patra (nízkého lesa), poskytovaly stavební a užitkové dříví pro vrchnost.
PASTEVNÍ LES
Byl typem lesa velice řídkého, spojeného s pastvou dobytka - především prasat a skotu, ale i ovcí a koní. Pastevní lesy se vyznačovaly velice řídkým porostem s velkým rozestupem stromů. Rozestup mezi dřevinami umožňoval růst trávy pro dobytek. Tyto lesy poskytovaly nejen trávu a stín pasoucímu se dobytku v letních měsících, zdroj potravy (opadem žaludů), ale také dřevo, které se dalo zpeněžit.
Pastevní lesy vznikaly rozvolněním jak lesa nízkého a středního, ale také zalesněním luk či pastvin. A to buď síjí žaludů, později i výsadbou dubových sazenic v malých skupinách, 30 až 40 kroků od sebe.
VYSOKÝ LES
Vysoký les je v současnosti nejrozšířenějším tvarem lesa, zabírajícím skoro celou plochu dřevinných porostů v luzích.
Je tvarem lesa vzniklého přirozenou obnovou, nový porost vzniká z náletu a opadu semen (plodů) ze stojících okolních stromů. Nebo umělou obnovou, kdy se provádí sadba semenáčků, sazenic nebo síje semen. Doba obmýtí ve vysokém lese je více jak stoletá.
Význam původních lesů
S úbytkem původních (nízkých, středních a pastevních) lesů je spojováno mizení druhů živočichů, vázaných na specifické podmínky džívějších lesů.
Význam původních lesů spočívá v několika ohledech. V první řadě lesy zajišťovaly mnohem větší plochu ranně sukcesních stádií (tedy mýtin). Mýtiny v lesích byly častější a blíže vedle sebe, což umožňovalo jednoduchý přesun druhů mezi jednotlivými mýtinami. To vyhovuje mnohých druhům denních motýlů, například jasoňovi dymnivkovému, okáči jílkovému nebo bělásku východnímu, který už u nás nejspíš vyhynul. Způsob osekávání výmladků zajišťoval vznik mohutných, rozložitých pařezových pňů, které zůstávaly v lese po mnoho stovek let. Typickým druhem, který takové pařeziny potřebuje ke svému vývoji, je největší český brouk, roháč obecný. Celý střední les byl mozaikou různých vývojových stádií, kdy vedle sebe existovaly mýtiny, zmlazující dřeviny, mohutné staré stromy i několikaleté zbytky pařezů. Dařilo se zde i světlomilným keřům, jako je dřín obecný, ptačí zob obecný či zimolez obecný, případně dřevinám typu jabloně lesní nebo hrušni polničce. V horní etáži hnízdí ptáci, ve dřevě se navíc vyvíjejí brouci, vyžadující osluněné a staré dřevo.
Světlé lesy vyhovovaly i mnohým druhům ptáků, z nichž některé by nás dnes s jižní Moravou asi nenapadlo vůbec spojovat. Mezi takové patří třeba tetřívek obecný či jeřábek lesní. Na jiná stanoviště byl nucen přesídlit dudek chocholatý, lelek lesní, skřivan lesní či strakapoudi malý a prostřední. Ze savců je nejtypičtější plch lesní.
Po změně lesního hospodaření byly tyto druhy vytlačeny zejména na kraj lesa, případně na paseky – ty však mají jinou strukturu a dynamiku, a neumožňují dlouhodobou existenci druhů. Z takových rostlin můžeme jmenovat: zvonovec liliolistý, pryšec kosmatý, střevíčník pantoflíček či vstavač nachový. Rozšířené zde byly i mnohé dnes vzácné houby – lanýž letní či hřib královský.
Chceme-li zachránit alespoň poslední zbytky populací, vázaných na původní lesy, nezbude než jej na vhodných místech (zejména ve zvláště chráněných územích, kde by měla převažovat ekologická funkce lesa nad hospodářskou) obnovit.